Zimní varování
Oblohu mi černá křídla vraní zakrývají
Propadám se zlou krajinou k běsným vidinám
Ty se s fantastickou realitou prolínají
Takhle u nás v našem kraji zima začíná
Stromy svoje suché hnáty k obloze vzpínají
Zem pod jejich mrtvým listím dýchat přestává
Často nyní z dálky slýchám zimní varování
Takhle u nás v našem kraji zima začíná
Mýtus Insania, Kniha II, Žalm I, verš 1-8
Výkřik z hor
Ležím ve snech, řítím se železnými sny
A čekám, až bude padat Hvězda rozumu
Tlukot prorokova srdce
Výkřiky slepých strojů
Unikám z úzkého prostoru rozumu, říkám:
Psychická bolest nikdy víc
Vzhůru nohama balistická podlaha
Nekonečná voda, nekonečný břeh,
Podél kterého jdeš blíž smrti
Touto cestou jdou lidé a modlí se
Točí se stále dokola v Kruhu
Řvoucí melancholie sonoruje mezi kopci
Lesy, stromy, řeky, nebe vibrují řevem z hor, říkají:
Psychická bolest nikdy víc
Vzhůru nohama balistická podlaha
Nekonečná voda, nekonečný břeh,
Podél kterého jdeš blíž smrti
Roje vyhaslých hvězd porušují věčnost
Rozplývají se v černotě, ztrácejí identitu
Negaci marnosti, antilogickou vlastnost
Koukáš na nebe a sleduješ, jak tvé vědomí letí
Vznáší se nedotčeno pravdou rozumu
A proto bude žít věčně
Přichází hvězdné světlo, svobodně letí zlá tma
Zrychlující čas tě žene ke konci, říkáš:
Psychická bolest nikdy víc
Vzhůru nohama balistická podlaha
Nekonečná voda, nekonečný břeh,
Podél kterého jdeš blíž smrti... to je konec.
M. I., K. II, ž. II, verš 9-38
Závrať
Plameny spalují, blíží se k mým očím
Stojím na okraji kráteru a křičím
Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež
Koukám dolů na žhavé proudy
Když se mi hlava náhle zatočí
A necítím tělo a necítím vědomí...
Odletět pryč a zapomenout všechny lži
Chci letět s tebou, dovol mi zavřít oči
Chci být, chci zdrhnout, chci letět s tebou
Z tohoto světa odletět a odumřít jinam
Jako stín chromý stoupám do svahu
Krvácím, teču a brodím se kamením
Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež
Koukám dolů na žhavé proudy
Když se mi hlava náhle zatočí
A necítím tělo a necítím vědomí...
Odletět pryč a zapomenout všechny lži
Chci letět s tebou, dovol mi zavřít oči
Chci být, chci zdrhnout, chci letět s tebou
Z tohoto světa odletět a odumřít jinam
V mém vědomí, v mém jádru, v mém hlasu, v mém řevu
Něco se motá a udušený oheň chrlí kouř
Má duše hoří v ohni a já se ztrácím jako sníh
V mé krvi, v mém egu, všude cítím závrať
Něco se motá a udušený oheň chrlí kouř
Má duše hoří v ohni a já se ztrácím jako sníh
V mé ruce sníh hoří
Prolomím se skrz led a vzdoruji záři
Moje oči kapou do lávy, co říká život, je lež
Koukám dolů na žhavé proudy
Když se mi hlava náhle zatočí
A necítím tělo a necítím vědomí
M.I., K. II, ž. III, verš 39-70
Dobrou noc
Cesta je u konce, křídla uhnívají
Pozdrav přicházející nový den
Teď umřely všechny tvé sny
Nevím, jak říct, jak moc jsem měl
Ten život rád
Zarůstám do ledu, můžu jen čekat
Nezkoušej křičet "Ne!", když přichází
Zima, vzpomeň si na své
Sto let staré dětství
Příroda tě volá a pláče
Chce tě zpět do svého lůna
Tak se připrav... konec je začátek
A pohřební buben mi zní nějak vesele...
Přeji ti dobrou noc,
Když zavíráš oči před sluncem
Přeji ti dobrou noc,
Když si tě příroda bere zpět
Přeji ti dobrou noc,
Když tě zase objímá stará dobrá země
Přeji ti dobrou noc,
Když tě tam všichni vítají.
M.I., K. II, ž. IV, verš 71-91
Pod zemí
Svazek květin vadne, když padá do hrobu
Ztrácí světlo, ztrácí váhu, když jde vstříc osudu
Uvnitř ležím já, vnímám jen napůl
Ztrácím světlo, ztrácím váhu a jsem nekonečně volný
Něco se děje nade mnou i pode mnou
Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno
Země chrání mé tělo jako černý sníh
Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září
Uvnitř ležím já a vnímám jen napůl
Ztrácím světlo, ztrácím váhu a jsem nekonečně volný
S rozzuřenou tváří Bůh leží vedle mne
Jako každý den ho slyším obracet se v hrobě
Něco se děje nade mnou i pode mnou
Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno
Země chrání mé tělo jako černý sníh
Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září
Znamení nové tmy tě nechává daleko od cíle
Tam, kde tě vidím běžet opuštěnou krajinou
A pomalu se snáší noc
Hluboko řvou studené vodní proudy
Pod zemí, na které umíráš
Tam, kde tě vidím ležet a čekat
V opuštěné krajině... sbohem.
Svazek květin vadne, když padá do hrobu
Ztrácí světlo, ztrácí váhu, když jde vstříc osudu
Moje starší sestra jde spálit mé šaty a věci
Oheň plane proti Měsíci
Cítím, že se blíží můj čas
Něco se děje nade mnou i pode mnou
Moje fantazie teď pod zemí pracuje naplno
Země chrání mé tělo jako černý sníh
Moje myšlenky nedávají smysl a orgány září.
M.I., K. II, ž. V, verš 92-122
Střídání stráží
Daleko za ochranným štítem města,
Za který se živý nikdy nedostaneš
Daleko za odpadištěm starých rezavých strojů,
Které tvoří hranice města
Tam zemi ovládá plesnivý sliz
Rozlézající se na všechny strany
A výkřiky hrůzy z obklíčeného města
Letí nekonečným vesmírem
A sliz se rozpíná
A sliz se snaží dostat dovnitř!
Země ticha, kterou ty nikdy nespatříš
S mrtvými stromy utopenými v nasáklém prachu
S potoky prýštícími z otráveného povrchu
Tvořícími hnisavá jezera
Tam zemi ovládá plesnivý sliz
Rozlézající se na všechny strany
A výkřiky hrůzy z obklíčeného města
Letí nekonečným vesmírem
A sliz se rozpíná
A sliz se snaží dostat dovnitř!
Od chvíle, kdy z moře vylezly
První cáry kalného slizu
A vykřikly k chladným hvězdám:
"Já jsem člověk!",
Vládne Zemi plesnivý sliz
Rozlézající se na všechny strany
A výkřiky hrůzy z obklíčeného města
Letí nekonečným vesmírem
A sliz se rozpíná
A sliz se snaží dostat dovnitř!
M.I., K. II, ž. VI, verš 123-152
U.R.DEAD
Když už nemáš touhu běžet krajinou a řvát
Když začínáš tušit stín, když začínáš se bát
Když tvý nohy nechtěj hledat cestu přes močál
Když i kopce, stromy k tobě náhle promluví
Když už máš cizí tvář
Když tvý sny odešly spát
Když je stín nad tebou
Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD
Když tě řeka večer k sobě volat začíná
Když se ve vzpomínkách začneš vracet do dětství
Když tvý oči vidí, jak kolem čas utíká
Když se noci dlouží a tvý dny se zkracují
Když už máš cizí tvář
Když tvý sny odešly spát
Když je stín nad tebou
Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD
Když svůj pohled upíráš jen na zem, do listí
Když už nezávidíš ptákům odlétajícím
Když je doba zlá a ty se schovat zalejzáš
Když už Minas Morgul po tvý duši nedychtí
Když už máš cizí tvář
Když tvý sny odešly spát
Když je stín nad tebou
Když tvůj řev umírá... U.R.DEAD
M.I., K. II, ž. VII, verš 153-176
Hádanky ve tmě
Nemůžeš ji vidět, chytit,
Ani slyšet, ani cítit,
Leží pod horou a za hvězdami
A vyplňuje prázdné jámy.
Je tu první - a znovu následuje,
Končí život, smích usmrcuje.
V tváři modré, oko září
Vstříc oku v zelené tváři
"Připadají stejné obě,"
první oko praví sobě.
"Jenže druhé z hloubky vzhlíží
na mne, oko v téhle výši."
Žere všechno, hltá celé světy,
Stromy, ptáky, zvířata i květy
Hryže železo, i ocel stráví
Na prach drtí tvrdé skály
Svrhne krále, města rozboří
Se zemí srovná všechna pohoří.
M.I., převzato, K. II, ž. VIII, verš 177-194
český překlad - Insania
Chceme jen zahrát pořádně nahlas
Chceme jen zahrát pořádně nahlas pod stoletými stromy
Chceme jen zahrát pořádně nahlas mezi svahy hor
Chceme jen zahrát pořádně nahlas v samém srdci přírody
Chceme jen zahrát pořádně nahlas
A ptáci přestanou zpívat a naše slova poletí ke hvězdám.
Chceme jen zazpívat hvězdám na otevřeném moři
Chceme jen zazpívat hvězdám a probudit je ze spánku
Chceme jen zazpívat hvězdám pod širou oblohou
Chceme jen zazpívat hvězdám a hvězdy nás vezmou s sebou
Do jiného světa a jiného času.
Chceme se jen toulat nocí a mluvit s mrtvými
Chceme se jen toulat nocí a poslouchat, co vyprávějí
Chceme se jen toulat nocí a hledat světýlko ve tmě
Chceme se jen toulat nocí a šíleným lesem,
Přes studánky a kořeny, utečeme daleko.
Chceme jen zařvat naše jména a vysekat je do kamene
Chceme jen zařvat naše jména, než o samotě odejdeme
Chceme jen zařvat naše jména z téhle směšné hromádky hlíny
Chceme jen zařvat naše jména a chceme, aby nás bylo slyšet,
Dokud naše duše neodletí k další hvězdě.
M.I., K. II, ž. IX, verš 195-210