Jasná zpráva o (druhém) konci světa
INSANIA v USA, 000
Když se řekne výlet do Ameriky, každý si představí příjemné, cestovatelsky strávené chvíle plné poznávání cizích krajin. Jenže dodáte-li “koncertní turné s místní hardcoreovou kapelou”, objeví se na idylických představách vážné trhliny.
Ano, úvodní věta předznamenává třítýdenní pobyt hydry Insanie v USA roku 000. Celá věc vznikla kontaktem naší fanynky žijící v Seattlu s místní kapelou Unkle Betty (jejich vlastní název pro vousatou ženu). Napadlo je, že bychom mohli zahrát pár koncertů v USA a oni pak na oplátku zahrají u nás. Půl roku jsme překonávali počáteční skepsi, pochybnosti v úspěch celé akce i byrokratické překážky včetně příslovečné americké nespolehlivosti a nezájmu o cokoli, co se Američanů přímo netýká, ale nakonec přece nastal den, kdy jsme stáli s kytarama na letišti ve Vídni a plni nezkřivených ideálů nasedali do letadla směr Atlantik. Při celních prohlídkách vznikl problém s Blackdrumovým stojanem na činel, který v rentgenu vypadal jako kalašnikov a na všech letištích jsme museli vysvětlovat, že nejsme teroristi. Dokonce jednou zkoumali zubní pastu a Alpu, jestli to nejsou součásti atomové bomby. Po přesednutí do jumba v Londýně nás čekal celkem pohodlný, ale dlouhý let a na jeho konci malá suterénní místnost, námi okamžitě přejmenovaná na kobku, dům plný ujetých amíků a dvoumilionové město se 150 kluby a čtyřmi rockovými rádii. Aniž bychom se rozkoukali a vzpamatovali z časového posunu, byli jsme naloženi do dodávky rozměry připomínající rakev s tím, že pojedeme hrát první koncert. Bylo to ve městě Auburne, které nebylo daleko od Seattlu. Nespali jsme 40 hodin a částečně díky tomu, částečně díky časovému posunu, z nás byly živé mrtvoly. Nakonec jsme byli tak unavení, že se domluvilo, že budou hrát jenom Unkle Betty a my jsme jejich show (tak se v USA říká koncertům) prospali přímo v klubu.
Jelikož byly koncerty naplánovány po čtyřech dnech, měli jsme spoustu času poznat Seattle a jeho obyvatele. Universitní část, kde jsme bydleli, vypadala jako Česko - mladý lidi běhali v kapsáčích a skateových botách s batůžky na zádech, na rasismus či na okukování ostatních, jinak vypadajících lidí, se tam opravdu nehraje a tak je možné vedle sebe vidět pravověrného punkera s čírem, universitního profesora v sáčku a žebrajícího černocha v družném hovoru. Ani v downtownu - centru města s mrakodrapy, nebylo vidět žádného yuppie, žádné džejáry v oblecích a brzy jsme si zvykli na to, že si nás nikdo nevšímá, jen Poly, který 24 hodin denně natáčel kamerou vše, co mu přišlo před objektiv, byl středem pozornosti. Nás samotné ke konci výletu jeho donekonečna se opakující otázky a natáčení našich odpovědí dohánělo k zuřivosti.
První koncert jsme odehráli v baru Zakcs a předcházelo mu trpké zjištění, že moje basa Červená milenka má zlomený krk, dozajista způsobený “šetrným” zacházením letištních zřízenců. I když jsme byli rozmrzelí z poškozené basy, odehráli jsme dobrý koncert a majiteli jsme se líbili tak, že nám nabídl další termín - příští sobotu, což je vedle pátku hlavní “koncertní den”. Dalších pár dní jsme střídavě jezdili na letiště reklamovat zničenou basu a po obchodech s hudebními nástroji sháněli novou. Nakonec se koupil novej Dean. Jen tak mimochodem jsme se dozvídali také o Seattlu “hudebním”. Navštívili jsme hřbitov s hrobem Jimma Hendrixe, Unkle Betty mají společnou zkušebnu s Nevermore a kdesi za rohem prý bydlí bubeník z Ministry. Přestože jsme pochopili, že v Seattlu hraje na něco snad každý, byli jsme překvapeni velkou rozlohou i sortimentem zboží v obchodech s hudebními nástroji. V jednom z nich se prodávaly jenom baskytary (!!!!!).
Další den jsme nehráli, takže jsme si mohli dovolit odpočívat a taky se trochu projet s Kirkem a jeho bandou po městě. Nejdřív nás vzali do parku na břehu jezera uprostřed města, kde byla stará rafinérie ropy, dnes již dávno mimo provoz. Sem chodí rodinky na procházku, chuligáni chlastat a hrát na kytary a ostatní lidé sem chodí venčit psy. Proto se nedoporučuje chodit po trávě, mimo chodník. Byli jsme poučeni, že podle tohoto místa si dali své jméno Soundgarden (zvuková zahrada), protože když mezi tím starým potrubím profukuje vítr, celá konstrukce vyluzuje prapodivné zvuky.
Potom jsme sedli do auta a jeli pryč. Během téhle cesty jsme se zřejmě podruhé narodili. Dostali jsme se přímo do středu přestřelky, kdy po sobě pálili policajti s nějakým idiotem. Okamžitě jsme zastavili, všichni padli na podlahu auta a instinktivně si drželi hlavu. Venku se chvíli střílelo někde těsně kolem nás, ale během několika sekund se sjelo ze všech směrů asi dvacet policejních aut, sanitka, idiota zneškodnili a byl relativní klid. Byli jsme stále naživu.
Ve městě je opravdu 150 podniků, kde se hraje tvrdá muzika. Ne všechny jsou rockové kluby, jako třeba Fiesta Mexicana, kde jsme odehráli druhý koncert. Majitelem je typický úslužný mexikán v bílé košili s knírem. Bohužel se nepotvrdila žádná spřízněnost s Calverou, ale přesto to byl další fajn koncert s trochu komickou koncovkou: v Americe se nesmí pít alkohol na ulici, ale protože naši hostitelé jsou velcí rebelové, otevřeli jsme si před Fiestou piva a v klidu popíjeli. Mexikán zděšeně vyběhl ven a na kolenou nás prosil, ať proboha nepijeme před jeho podnikem. Schovali jsme proto piva, ale on nás každých pět minut kontroloval ze dveří a když neviděl žádný piva, spokojeně se na nás uculoval.
U Zaka, kde jsme byli už jako doma, jsme odehráli třetí koncert. Sobota byla opravdu lepší, přišlo víc lidí, kteří se skvěle bavili. Až mi bylo skoro líto, že se lidi u nás neumí taky tak odvázat. Amerika je vůbec zemí zábavy, to co není pojednáno jako show, nikoho nezajímá. V televizi jsme dokonce viděli kazatele, který předvedl takový herecký výkon, že by proti němu Donutil vypadal jako břídil.
Postupně jsme se seznámili se všemi lidmi kolem Unkle Betty a s obyvateli domu, ve kterém jsme bydleli. Většinu kámošů Unkle Betty jako byste vystřihli z Beavise a Buttheada, ale po bližším poznání jsme se dozvěděli, že všichni znají Československo a že aspoň polovina z nich byla v Praze. Nejzajímavějším člověkem byla dvouapůlmetrová Frankensteinova obluda Big Pete, zvukař, který točil s Alice in Chains a Soundgarden jejich první desky. Domluvili jsme se s ním, že natočíme dva poslední koncerty, které bude zvučit on a které bychom mohli vydat u nás jako živák. Později jsme se domluvili, že pronajmeme studio a tam s ním natočíme ještě dvě zbrusu nové věci.
Čtvrtý koncert v Ballardově hasičské zbrojnici jsme tedy nahrávali. Další dva dny jsme připravovali ve zkušebně Unkle Betty zmíněné dvě nové věci, které jsme potom ve studiu NAF Production nahráli. Dva dny, které zbývaly do posledního koncertu, jsme horečnatě plánovali výlet do San Francisca, kde jsme se chtěli setkat s Jello Biafrou, legendárním zpěvákem Dead Kennedys.
Poslední koncert v Peteově domovském klubu Offramp proběhl ve vzrůstající cestovní horečce a hned po něm jsme v pronajatém autě vyjeli na jih. Cestování v šílené mase aut na místy až sedmiproudé dálnici se může zdát beznadějné, jenže američtí řidiči jezdí rychle, ale zároveň opatrně. Bez jakýchkoli problémů jsme projeli celý Washington, Oregon a půlku Californie a večer dorazili do Sacramenta, které se nám stalo základnou. Tam jsme byli řádně poučeni o nebezpečných místech v San Franciscu a ráno vyrazili. Minuli jsme Jazzovou universitu v Berkeley, vyhnuli jsme se nebezpečnému Oaklandu, kam jsme nesměli za žádnou cenu odbočit a po 12 km dlouhém Bay Bridge vjeli do San Fran, které je všemi Amaričany přezdíváno freak city - město úchylů.
První, co jsme viděli, byla demonstrace proti náletům NATO v Srbsku a naprosto fantastičtí bezdomovci, proti kterým jsou čeští houmlesáci naprostí baroni s neomezenýma možnostma. Poly se několikrát snažil telefonem chytit Biafru, ale neměl štěstí, a tak jsme se toulali po přístavišti a Čínské čtvrti. Večer jsme ještě projeli celé město autem a hned po pár minutách jízdy se přesvědčili o tom, že varování před nebezpečnými čtvrtěmi nebylo plané. Ani jsme nezaregistrovali, že se náš průvodce Scott začal nějak divně ošívat, ale brzy jsme si všimli černochů s kapucema v adidasových teplákách a v tu ránu jsme se z té čtvrti klidili. Tito pánové prý nemají rádi cizince a pro ně je cizinec každý. Asi to bylo vážné, protože Scott se našim vtipům o “nasraných černoších s rezavýma kudličkama” vůbec nesmál. Po tomhle zážitku jsme radši vynechali čtvrť homosexuálů, kde chtěl Poly vyplýtvat hodně materiálu na exhibující týpky s odhalenýma zadnicema, ale byli jsme upozorněni, že i oni by mohli být nebezpeční, protože všichni jedou v nějakých drogách. Je pravda, že jsme pár dní předtím v Seattlu přežili přestřelku na ulici, a tak jsme radši nechtěli pokoušet štěstí.
Přespali jsme v Sacramentu a další den vyrazili do San José, které bylo ale tak nudné, že jsme jěště jednou zajeli do San Fran. Jello se tentokrát s Polym domlouval ohledně jeho knížky, kterou bude Poly překládat pro Maťu a taky ohledně jeho přednáškového turné, který by se mělo konat v červenci v Evropě. Po Polym chtěl, aby mu domluvil nějaké přednášky i v Čechách, potom pochválil naše poslední CD Virtu-ritual a pak už musel odjet ze San Franciska, takže jsme se prošli po Golden Gate a navečer vyjeli zpět do Seattlu. Po cestě jsme sjeli na pobřeží Pacifiku k sekvojovým parkům, které jsme chtěli prozkoumat, ale místo zážitků jsme se v lijáku nachladili tak, že jsme z toho ještě doma stonali. Cesta zpátky na sever byla snad ještě delší než před pár dny, ale proběhla v pořádku a na jejím konci jsme zdárně vrátili auto do půjčovny, s díky odmítli pozvání na párty na rozloučenou a před dlouhým letem naposledy zalehli na naše provizorní podlahové postele.
Další den odpoledne jsme se rozloučili se všemi známými a odjeli na letiště. Při odbavení vznikly opět problémy s kytarama, které jsme, mávajíce papírem o oznámeném poškození, nechtěli za žádnou cenu dát na pospas personálu, ale pod pohrůžkou nenastoupení letu nám byly stejně odebrány a zanechány vlastnímu osudu. Terminály v Seattlu a v Londýně nám už nepřipadaly tak rozlehlé a zalidněné (znovu problémy s kalašnikovem) a cesta letadlem už nebyla takovým dobrodružstvím. Letušky nám ochotně nosily jeden gin za druhým a cesta tak ubíhala příjemněji. Ve Vídni už na nás čekal odvoz, a tak jsme si pobrali svoje saky paky, které vyházeli z letadla rovnou na pás, projeli protivným Rakouskem a byli konečně doma. Hned za hranicemi v Mikulově nás na parkovišti přepadly prostitutky a tak jsme spadli rovnou do české reality.
Kronikář
The Clear Message about the
(Second) End of the World
INSANIA in the USA, 000
The whole thing started when a female fan of ours living in Seattle decided to contact Unkle Betty, a local hardcore band with the idea that we could play some shows with them in the U.S. and in exchange they would come to the Czech Republic to play with us. It took half a year to get over the initial scepticism, doubts about whether the thing could be pulled off successfully and the bureaucratic obstacles, but eventually the day arrived when we found ourselves standing at the Vienna airport boarding an airplane headed across the Atlantic. During the customs check there was a little problem with Black Drum’s cymbal stand, which looked like ”Kalashnikov” in his bag on the screen after being X-rayed. We had to explain at each airport that we weren´t terrorists. Once customs officers even checked Black Drum’s tooth-paste and menthol spirit to find out whether they were parts of an A-bomb or not.
After transfer to a jumbo jet in London we endured a comfortable however long flight, at the end of which a city of two-million inhabitants, 150 clubs and 4 rock radio stations were waiting for us, as well as a small basement room (which we immediately nicknamed ”the cell”) and a house full of crazy Yankees. Without even being given a chance to adjust our eyes and recover from the jet-lag we were loaded into a small van that looked like a coffin and transported to the site of our first gig. It was in Auburne, a town not far from Seattle. We hadn´t slept for 40 hours and partly owing to this fact, partly to the jet-lag we were comatose. In the end we decided that only Unkle Betty would play that night. We spent their show sleeping at the club.
Because we were only supposed to play twice a week, we had plenty of time to get to know Seattle and its inhabitants. The University District, where we lived, looked like Czech Republic - young people walking around in combat pants and shoes with miniature backpacks - no apparent racism or grudge against people who looked differently and so it was possible to catch an orthodox punk with a mohawk, a university professor in a blazer and a vagrant Negro discussing sociably. Neither downtown, nor in the city center with its skyscrapers did we make notice of any yuppies or suits and soon we got used to the fact that nobody paid any attention to us. Only Poly, who shot everything with his cine-camera 24 hours a day was the center of general attention. Towards the end of the stay the rest of our expedition group were constantly being driven mad by his continual interview style reportage.
The first gig we played was at Zak’s bar and just prior to it I found out that my ”Red Sweetheart” bassguitar had a broken neck, which certainly was the result of its ”considerate” treatment by the airport employees. Despite the fact we were annoyed about the destroyed bassguitar, we played a good gig and the owner of the club liked us so much that he offered us another show - the following Saturday. During the following days we took turns going to the airport to claim the damage to the bassguitar and to music shops to get a new one. At the end we bought a brand new Dean. Apart from this we also got to know the “music” Seattle. We visited Jimmy Hendrix´s grave, found out that Unkle Betty share their practice room with Nevermore and that somewhere around the corner lives the Ministry´s drummer. Although we understood that almost everybody in Seattle plays a musical instrument, we were surprised by the music shops, which were really big and had a really wide assortment. One of them sold just bassguitars (!!!!)
We weren´t playing the next day and so we could afford to take a rest and a ride with Kirk and his band around the city. First they took us to a park in the center of the city beside a lake, by an old oil-refinery, long since defunkt. Families come here to walk, hooligans to drink and play on guitars and the others to hang out with their dogs. Therefore it was not recommended to walk on the grass, off the pavements. We were informed that Soundgarden named themselves after this place, because when wind blows through the old pipes, the whole construction gives out bizarre sounds.
We got in the car and drove off. During the ride we were born for the second time. We managed to get right into the center of a shoot-out between the cops and some idiot. Immediately we threw ourselves down onto the floor of the car and instinctively sheltered our heads with our hands. There was exchange of fire outside for a moment, but in a matter of seconds approximately 20 police cars and an ambulance arrived from all directions, the idiot was neutralized and relative peace was restored. We survived.
There are about 150 venues in the city where hard music is played. Not all of them are clubs like Fiesta Mexicana, where we played our second gig. The owner of the club is a typical obliging Mexican with a long moustache and pristine white shirt. Unfortunately there was no family ties between him and Calvera (our ex-bassguitarist), nevertheless it was another good concert with a somewhat comical ending: in the USA it is prohibited to drink alcohol in the streets, but as our guests were such rebels, we opened cans of beer in front of Fiesta and were drinking them peacefully. The Mexican ran out frightened begging us “for God’s sake” not to drink beer in front of his club. We hid the beers, but he kept checking up on us out the door every five seconds and whenever he saw “no beers”, he gave us a gratified smile.
At Zak’s, where we felt quite at home, we played our third gig. A lot more people came and they seemed to have enjoyed themselves. I almost felt sorry that Czech people don’t let themselves go as much. In general, America is a country of entertainment - if it´s not treated as a show, it doesn´t interest anybody. On television we saw a TV evangelist who performed his part much better than most real actors.
We gradually got to know all the people around Unkle Betty and the inhabitants of the house where we lived. The majority of Unkle Betty´s friends reminded us of characters from Beavis and Butthead, but later we learnt that all of them knew Czechoslovakia and that at least half of them had been in Prague. The most interesting of them was an eight-foot tall ”Frankenstein’s monster”, Big Pete, a sound engineer who worked in a studio with bands like Alice in Chains and Soundgarden. We agreed with him that he’d record our last two gigs, where he would work as a soundman, and that we could release them in the Czech Republic as a live record. Later we agreed that we would rent a studio and would record two new songs with him. The fourth gig at the Ballard Firehouse was recorded digitally. The next two days we prepared the above mentioned songs (”Growing Pressure” and ”Blue Silent Spell”) in Unkle Betty´s practice room and later recorded the songs in NAF Productions´ studios. The two following days remaining till our last concert we feverishly planned our journey to San Francisco, where we hoped to meet Jello Biafra, lead singer of the Dead Kennedys.
The last concert in Pete’s ”home” club Offramp took place in mounting excitement before the journey and right after it we set off south in a rented van. Travelling in an insane mass of cars on a seven-lane highway may seem hopeless, but American drivers manage to drive fast but carefully. We crossed Washington, Oregon and half of California and reached Sacramento in the evening, (later to became our base) without any problems. There we were informed properly about dangerous places in San Francisco and set off in the morning. We passed by the jazz university in Berkeley, avoided dangerous Oakland, to which we were warned to not turn at all costs and via the 7.5 mile long Bay Bridge we entered San Fran, better known as ”freak city” by Americans.
The first thing we saw was a demonstration against NATO bombing in Serbia and then the absolutely fantastic homeless. By comparison the Czech homeless seem to be kings with unlimited power. Poly tried to contact Jello Biafra by phone several times, but he wasn’t at home and so we wandered through the port docks and China Town. In the evening we toured the whole city by car and after several minutes we found out that the warning against dangerous districts was not vain. We didn’t notice our guide Scott fidgeting strangely, but soon enough we registered Negroes in adidas track-suits with hoods and we immediately vacated the district. These gentlemen apparently do not like strangers and for them just about everybody is a stranger. Joking aside it probably was serious since Scott didn’t laugh at all at our jokes about ”angry Negroes with rusty knives”. After this experience we decided to leave out the gay district, where Poly planned to waste a lot of material shooting freaky transvestites’ naked asses. We were warned that they could be aggressive since a lot of them were on drugs. In light of the fact that several days prior to that we survived a shoot-out in Seattle we didn’t want to temp fate.
We spent the night in Sacramento and the next day we set off for San José, which was so boring that we decided to do back to San Francisco once more. This time Jello spoke with Poly about his book, which Poly was to translate, and about his lecture tour. We walked on the Golden Gate and in the evening set off back to Seattle. Along the way we stopped to see the Pacific and Sekvoya Parks, which we wanted to explore, but instead of adventurous experiences we caught cold in the rain and later fell ill back home. The journey back north might have been longer than the one south several days before, but it passed without problems and at its end we returned the van to the Rent-a-car office, gratefully refused the invitation to the farewell party and in preparation for the long flight lay down our provisional floor beds for the last time.
The following afternoon we said goodbye to all our acquaintances and went to the airport. During the clearance there was a problem again concerning our guitars, which we, waving the damage claim paper, were not willing to leave once again to the tender mercies of the airport staff. Nevertheless, we were threatened with not being let into the airplane with the instruments, so the guitars were taken away from us anyway and were left to fate. The terminals in Seattle and London did not seem as large and busy to us any more (problems with ”Kalashnikov” again) and the flight was not such an adventure either. Hostesses willingly brought us one gin after another and the flight passed more pleasantly this way. In Vienna there was a car waiting for us and so we collected our bags and luggage, which had been thrown from the airplane right onto the conveyor belt, went through Austria and were finally in our home country. Right after the border we were attacked by prostitutes in a parking lot in Mikulov and fell right back into Czech reality.
The Chronicler
Kontakty
Zastoupení skupiny:Kontra Production
Štěpánka Kubíčková
+420 774 486 659